50 dní

50 dní.


Před padesáti dny jsem se rozhodla, že začnu cvičit. Že se sebou začnu něco dělat.
Za těch padesát dní jsem stihla vystřídat všemožné fáze nastavení, které v sobě člověk může zaujmout:

• radost z malých úspěchů.
• psychické zhroucení z toho, že nevidím výsledky.
• nechutný počítání každý kalorie, zakazování si jídla.
• stavy, kdy jsem si musela říct "stop, teď to přeháníš. máš hlad, je ti mdlo a trápíš se."
• zdravé cvičení s vyváženou stravou, kdy si občas dovolím "něco navíc", na co mám chuť... a pak se na sebe nevztekám <<< tomu fandím asi nejvíc.

V průběhu toho času jsem několikrát přemýšlela nad svými motivy a hledala v nich ty dobré i špatné. Protože jako lidi děláme věci v rámci motivů a podnětů... a někdy jsou i v nás a my o nich nevíme.

Po padesáti výsledcích vidím výsledky a jsem za to neskutečně vděčná, protože jsem extrémně líné stvoření. Proto změna životního stylu a snaha něco dělat... mě u mě prostě úplně fascinují.

Možná se někdy blíže budu věnovat tomu, co jsem v padesáti uplynulých dnech něco dělala, ale tady chci jen napsat, že to nebylo tak, že bych každý den cvičila. Úterky jsem chodila na tabatu do fitka, některé dny cvičila víc, jiné méně, další vůbec. Člověk musí odpočívat!

No. A teď k jádru, o čem je tenhle článek... Chci vám ukázat svoje motivy a třeba i motivovat někoho z vás.

Pro sebe

Nedávno jsem přišla na #hastag, který jsem ještě nikde nepotkala (takových je podle mě celkem málo) - #mneodeme, alias "mně ode mě." Poprvé jsem ho použila, když jsem si koupila tulipány. Sama sobě.

Cvičím pro sebe. Protože už si nechci stěžovat, jak mě všechno bolí, jak mám špatnou pleť, že si nemůžu vzít v létě kraťasy, že moje kamarádky vypadají tak dobře,... a nic dělat pro změnu.

Hlavní je u mě asi to, že ve dvaceti jsem měla časté píchání u srdce, bolesti zad a kolen.

Cvičení je taky dobré pro psychiku. Poslední půl rok mi není dobře. Ale s pohybem se v těle uvolňují látky, které pomáhají k dobrému rozpoložení, radosti. Když vidím výsledky, tak mám pocit, že jsem zase jednou za čas něco dokázala.

Další pozitivum je, že cvičením narušujeme naši lidskou přirozenost. Lenost. Člověčí mozek má problém s tím, když chceme vytvořit návyk, který nám okamžitě něco nepřínáší. Proto si do učebnic dáváme bonbony nebo si slibujeme, že po zkoušce si dáme dortík.

Udělat z něčeho návyk trvá prý 29 dní. Životní styl pak 90.

Chci raději napsat, že si nemyslím, že cvičení by mi mělo pomoct milovat sebe samu víc. Možná mi to k tomu pomůže, ale nemělo by to být primární. Protože milovat sebe jako člověka je o něčem hlubším. Sebeláska je podle mě hlavně o tom, co máme v hlavě a jak se na sebe učíme dívat. Uznávám na druhou stranu ale to, že člověk by pro sebe měl něco dělat.

Taky chápu, že lidé jsou spokojeni s tím, jak vypadají - každý vypadáme jinak. Tohle se prostě těžko vysvětluje. Protože já jse m zastánce všech těch pozitivních citátů o sebemilování a vlastní hodnotě. Ale pro mě, Týnu, je prostě skvělý se snažit, starat se o tělo, který mi Bůh dal. :)

Pro svoji rodinu

Zní to šíleně? Možná.

Ale i to je jeden z mých důvodů. Chci dokázat tátovi po letech dokopávání dokázat, že to teda dokážu... Jiným, že jde změnit to, jak žijeme, a že se nemůžeme na nic vymlouvat.

Pro svoji budoucí rodinu

Dá-li mi ji Bůh.

Chci svoje děti zvednout do vzduchu a běhat s nimi po louce, hledat čmeláčky a chodit na výlety. Chci si zabalit miminko do šátku a při tom zvládat další věci. Kéž bych jednou mohla být aktivní matka.

Pro muže

(tady opět přidávám dá-li Bůh)

Nemůžu napsat, že tomu věřím, ale rozhodně se snažím a pracuju na tom, abych věřila tomu, že lidé jsou a budou schopni mě milovat takovou, jaká jsem.

Někdo by mohl napsat, že "tvůj muž by tě přece měl milovat takovou, jaká jsi." Ano, ale já chci být jeho ozdoba. Chci být jeho krásná manželka, která vypadá zdravě a ne jako zbědované zvířátko.

Dnes žádného muže po svém boku nemám, ani nevím, kdy přijde. Ale jednou snad.