co ještě?

Ahoj, to jsem zase jen já, Kristýna. To je má pleť a to jsou první vrstvy. Zelená, žlutá, hnědá, korektor, rozjasňovač. První vrstva k tomu, abych se ve společnosti mohla cítit přijatá. První vrstva k tomu, abych vypadala takhle:

Věř mi, když se na mě nebudeš koukat z blízkosti, ze které na mě míří foťák, nebudeš tak dokonale vidět všechny jizvy, strupy, červená místa, kruhy pod očima, zarudlé oči, ani ten smutek a únavu, co z nich kouká. Stoupni si dál a možná si i řekneš, že mám pěkný make up.

Myslíš, že mi tohle pomůže být krásnou? Že na tom záleží? Pomůže mi držet se nových módních trendů?

"Kristýnko, pro Boha jsi krásná. Kristý, Bůh stvořil lidi všechny krásné." Tohle jsou věty, kterým jsem se roky smála.

"Mami, prosím tebe, kdyby mě stvořil krásnou, líbím se lidem. Vždyť se nikomu nelíbím. Jak mě bude moct někdo milovat?" Tak nějak zněla má odpověď.

Nechala jsem v sobě vzniknout myšlenku, že vnější krása je nedílnou součástí toho, jestli mě bude někdo milovat. Jestli si mě někdo bude chtít vzít, ale i jestli někdo bude chtít být mým kamarádem.

Víš, to je hloupost. Bůh Evu a Adama stvořil k obrazu svému. Snad každý věří tomu, že to je hlavně o vnitřku člověka. Za ty tisíce let jsme se neskutečně změnili. Eva a Adam, kteří byli nazí a krásní, vděční Bohu za to, že je stvořil, se posunuli ve mě a tebe, lidi, kteří možná pláčou pro svůj vzhled a na to, co je uvnitř, možná úplně zapomněli.

Kéž bys chápal, jak moc tě Bůh miluje. Kéž bys mohl vidět, že o vnější kráse a oblíbenosti kvalita tvého života vůbec nemusí být. Že nové boty nevypovídají o tvém životním postavení. Že takové postavení samo o sobě vůbec nemá význam. Všechny ty pozitivní účty na instagramu mají pravdu. Jde o to, jak se cítíš uvnitř. Aspoň něco nám media a ty fakelifes, nebo jak se tomu teď říká, daly. Hah.

Kolikrát jen jsem nad někým uvažovala a říkala si "Bože, vždyť ten člověk by se mi vůbec nelíbil, kdyby neměl takovou osobnost, jakou má."

Kéž bys mohl vidět, jak jen jsi cenný. A že není potřeba nic víc, než abys byl.