kam to schovat

Tyhle krásný květy přikryl sníh,

ale když roztál,

přišla jsi ty a našla je.

V posledních dnech jsem si uvědomila, že jsou věci, které schovávám - před sebou, tebou, přáteli, před Bohem. Nějak jsem uvěřila tomu, že když si něco nechám v sobě - když to nenapíšu do deníku, když to neřeknu nahlas, když se za to nebudu modlit, když na to budu myslet, co nejméně to jen půjde - nebude to doopravdy existovat.

A pak roztál ten pomyslný sníh a některé věci začaly být až moc těžké na to, abych je vůbec unesla. Moc vážné na to aby nad nimi šlo jen mávnout rukou a odejít.

Například tlak, který jsem cítila ve škole - abych byla lepší, abych měla lepší známky, než mám. Dostala jsem se až do stavu, kdy jsem se při pohledu na sešit matematiky rozplakala a začala mě bolet hlava. Vůbec nehodlám rozebírat, čí to byla vina. Ale nechala jsem v sobě růst myšlenky o tom, že jsem hloupá, nemám šanci nikdy nic dokázat, přihlášky na vysokou ani posílat nemusím, protože stejně se nedostanu k maturitě, ... Nechala jsem v sobě růst pocit méněcennosti. 

Samozřejmě jsou i dobré věci, které v sobě může člověk nechat růst. Ale vše se musí umět kontrolovat - protože jsme jako lidé ješitní a ve starání se sami o sebe ne úplně dobří. Z radosti z úspěchu se může stát namyšlenost stejně rychle, jako se z jedné hádky může stát rána, která se už nemusí nikdy zahojit.

Dá se ale nějak předejít takovým věcem? Možná nedá. Nebo já zatím přišla na jedinou cestu - probírat to s Bohem a soustředit se sama na své myšlenky. Někdy si sednout a říct si, na co jsem za den myslela, jak jsem přes den myslela na druhé, co jsem udělala, co dokázala. Kam to tedy schovat? Nikam. Sám v sobě můžeš akorát z maličkosti udělat něco obrovského.

Upřímně jsou dny, kdy jdu spát s pocitem, že ten den nemusel ani být, protože jsem dokázala jen přežít školu, ležet a plakat. Ale co - vím, že i přes takové dny jsou tu pořád jiné, kdy se snažím žít život v radosti a plnosti. Kdy myslím na druhé, kdy se usmívám a snažím se zlepšit nejen svůj den. Dny, kdy se budím i usínám s vděčností, že mě Bůh stvořil a že i přes problémy mohu jít spát s pocitem, že můj život má smysl.

Rady, co nedělat a nedělat, když vám je smutno, by se podle mě měly psát úplně všude, pod každou fotku, článek. Říkat za každou větou. Stručně:

• Jaký smysl pro tebe má, když jsi smutný, abys poslouchal smutnou hudbu, která tvůj smutek maximálně tak umocní?
• Když budeš myslet na druhé, zapomeneš na chvíli na své problémy, a dokonce se ti možná bude zdát, že najednou nejsou tak veliké - začneš je řešit. Ale zároveň → → →
• Neboj se udělat si radost. Dělej věci, které tě dělají šťastným.
• Usmívej se víc, tolik ti to musí slušet.
• Raduj se i z maličkostí.
• Nenechávej špatné myšlenky, aby se v tobě usazovaly. Zbav se jich, co nejdřív to jde.
• Měj se rád, protože už jen to, že žiješ, je cenné.
• Někdy jsou dny, kdy stačí jen dýchat - za to se nemusíš stydět. Nejsme stroje, abychom unesli všechno a hned.
• Když máš s někým nějaký problém, řeš to. Může to dopadnout i tak, že o něho přijdeš. A to asi nechceš.