Budoucnost


"No, nevzali mě na jedinou školu, kam jsem si dala přihlášku, takže teď budu buď rok pracovat nebo nevím." Takhle jsem předminulý (nebo minulý?) týden seznamovala učitelé se svým ročním výhledem.

Po té zkušenosti jsem měla asi pětidenní stresový koutek, kdy jsem po večerech jen plakala a nevěděla, co se životem (od maturity to nebylo poprvé).

Dnes nechci rozebírat, proč jsem si v březnu poslala jen jednu  jedinou přihlášku. Březen, jakožto měsíc velkých změn, který obsahoval týden, kdy se mi zhroutilo snad všechno, rozeberemejindy.
V úterý jsem si byla na poště vyzvednout reakci UHK na mé odvolání a jak jste všichni sdíleli na ig tu kolonku "jste přijat/a", tak já tam měla navíc jen malinkou předložku, která ale výrazně změní mou budoucnost - "ne".
Během modliteb jsem si vzpomněla na to, jak se se mnou Léňa den před přijímačkami modlila, a dávala jsem to všechno Bohu do rukou. Ať si mě vezme, kam on chce, protože já moc možností nemám.
No a už několik týdnů si uvědomuju, že moje "jediná přijatelná možnost" teď je jednoletý obor na biblické škole, kam jsem asi poslední tři roky nechtěla. Někdy si říkám, že Bůh je vážně vtipálek. Ale jestli je to jeho cesta, jdu do toho. Nikdy v životě už asi nenajdu jen tak po cestě rok, který bych mohla věnovat sobě a Bohu. A nikdy už asi nebudu mít možnost zažít to, na co mě absolventi biblické školy psychicky připravují už roky.
Říkám si, jak se cesta mění proti našemu očekávání. Skoro před rokem jsem si na nástěnku, na kterou se teď dívám,přilepila fotku jednoho zlínského obchodního centra, co loni bylo rozestavěné. Ke Zlínu jsem přirostla, dlouho jsem tam chtěla jít. A pak jsem tam vlivem okolností, stresu a sebe sama ani neposlala přihlášku. To město pořád má místo v mém srdci, i když jsem tam byla jen dvakrát. Něco na něm mě láká a třeba se tam i jednou usadím.
Ale teď jdou mé kroky jinam. Teď (za dva měsíce) se na rok přes týden rozloučím se svým malým doupětem, s prací v kavárně, potkáváním se s milým a rodinou skoro každý den. Trochu se rozloučím i sama se sebou. Je to etapa života. A myslím, že ať mě čeká cokoli, Bůh mě tím provede. Ne, já tomu věřím. 
Mám teď v očích slzy, jako kdybych odcházela už dneska a snad i napořád. Ale ne... Ještě mě tu čeká věcí.
Vlastně nevím, co bude dál. Mám rámcový výhled asi na dva dny dopředu, Kristfest a jednu brigádu v srpnu. To je vše. Nevím, co bude po biblické a jestli se nezměním v tom, co chci studovat. Ale teď vím, že nějak to dopadne. A víc asi nepotřebuji. 
















Komentáře

Oblíbené příspěvky