Zahrady
Někdy si říkám, že jsem hrozně zlá. Říkám věci, kterými ponižuji druhé a někdy ani ne v jejich přítomnosti. Sem tam si zkouším uvědomit, kolik jsem řekla hezkých a kolik ošklivých věcí.
Pravda je, že kdybychom říkali jen to hezké, ze začátku jsme celkem ticho – není to pro nás úplně přirozené, aspoň pro mě ne. Myslím, že říkám mnohem víc nepěkných věcí. Někdy ne ani se snahou ublížit, spíš vypichuju to špatné místo dobrého.
Dneska jsem si to zkoušela kontrolovat. Místo „Proč je tu takový bordel?“ zkusit „Tohle se ti povedlo nazdobit.“ Ale popravdě řečeno - je to těžké. Pak jsem měla problém nehodit celý ten balík na svého milého.
Přemýšlela jsem, kam to dát. Kam odhodit všechny ty ne úplně pěkné a příjemné myšlenky, aniž by musely být napsány/řečeny. A jediný rozumný cíl je pro mě Bůh. Ani ne tak na něj začít chrlit, kdo co udělal špatně, ale poděkovat za to, co se udělalo dobře a říct, že i když to nebylo úplně dokonalé, budu se dal snažit vypichovat to dobré. Poprosit, aby mi s tím pomohl.
Není to snadné, rozhodně není, ani nemůže. Když totiž vidíš kolem sebe hlavně to špatné, pravděpodobně to odkazuje na něco v tobě, a je teda potřeba bojovat buď postupně nebo na dvou frontách. S problémy uvnitř sebe (hledat, co způsobuje tu nespokojenost, řešit věci, které třeba bolí) a s postojem hejtra, kterým vystupujeme před ostatními.
To nezní jako sranda. Sama za sebe můžu říct, že tohle vyléčené momentálně nemám. Asi nejsem dobrý bojovník, ale vidím tu cestu a ráda bych se na ni vydala.
Druhá zahrada byla jiná. Na rozdíl od první byla celá zarostlá tak, že by snad kopretiny nešly ani poznat, a jediné upravené místo byla úzká pěšinka od plotu ke dveřím. Uprostřed toho všeho zmatku se na jedné straně u plotu krčil bílý a kousek od něho nádherně žlutý rododendron. Oba keře byly vysoké tak ke kolenům a byly nádherné.
Ten, kdo viděl Chatrč, a možná i všichni ostatní, čeká teď na nějaké hluboké poselství o těch dvou zahradách. Ale já nevím. Já se snažím přijít na to, která je spíš podobná mému srdci. Vlastně se na to nesnažím přijít, vím, že jsem rododendronový typ. Možná bych chtěla být spíš typ, co má vše v sobě urovnané a sem tam se vynoří nějaký zmatek. Třeba i krásný, jako jsou kopretiny.
Ale nejsem. Ani nevím, co chci. Jsem pořád na začátku. Věřím tomu, že Bůh mě může neskutečně změnit, postarat se o mě. Nemůžu říct, že nakonec ta má zahrada bude vypadat tak nebo tak… dávám mu to do rukou, ať si vše udělá, jak chce.
Pravda je, že kdybychom říkali jen to hezké, ze začátku jsme celkem ticho – není to pro nás úplně přirozené, aspoň pro mě ne. Myslím, že říkám mnohem víc nepěkných věcí. Někdy ne ani se snahou ublížit, spíš vypichuju to špatné místo dobrého.
Dneska jsem si to zkoušela kontrolovat. Místo „Proč je tu takový bordel?“ zkusit „Tohle se ti povedlo nazdobit.“ Ale popravdě řečeno - je to těžké. Pak jsem měla problém nehodit celý ten balík na svého milého.
Přemýšlela jsem, kam to dát. Kam odhodit všechny ty ne úplně pěkné a příjemné myšlenky, aniž by musely být napsány/řečeny. A jediný rozumný cíl je pro mě Bůh. Ani ne tak na něj začít chrlit, kdo co udělal špatně, ale poděkovat za to, co se udělalo dobře a říct, že i když to nebylo úplně dokonalé, budu se dal snažit vypichovat to dobré. Poprosit, aby mi s tím pomohl.
Není to snadné, rozhodně není, ani nemůže. Když totiž vidíš kolem sebe hlavně to špatné, pravděpodobně to odkazuje na něco v tobě, a je teda potřeba bojovat buď postupně nebo na dvou frontách. S problémy uvnitř sebe (hledat, co způsobuje tu nespokojenost, řešit věci, které třeba bolí) a s postojem hejtra, kterým vystupujeme před ostatními.
To nezní jako sranda. Sama za sebe můžu říct, že tohle vyléčené momentálně nemám. Asi nejsem dobrý bojovník, ale vidím tu cestu a ráda bych se na ni vydala.
___
Každý večer, když jsem se vracela z práce, jsem procházela kolem dvou nádherných zahrad. Jedná byla celá upravená a osekaná až na malý kousek u plotu, kde divoce kvetly kopretiny. Každý den jsem se na ni dívala a kochala se svými oblíbenými květy.
Druhá zahrada byla jiná. Na rozdíl od první byla celá zarostlá tak, že by snad kopretiny nešly ani poznat, a jediné upravené místo byla úzká pěšinka od plotu ke dveřím. Uprostřed toho všeho zmatku se na jedné straně u plotu krčil bílý a kousek od něho nádherně žlutý rododendron. Oba keře byly vysoké tak ke kolenům a byly nádherné.
Ten, kdo viděl Chatrč, a možná i všichni ostatní, čeká teď na nějaké hluboké poselství o těch dvou zahradách. Ale já nevím. Já se snažím přijít na to, která je spíš podobná mému srdci. Vlastně se na to nesnažím přijít, vím, že jsem rododendronový typ. Možná bych chtěla být spíš typ, co má vše v sobě urovnané a sem tam se vynoří nějaký zmatek. Třeba i krásný, jako jsou kopretiny.
Ale nejsem. Ani nevím, co chci. Jsem pořád na začátku. Věřím tomu, že Bůh mě může neskutečně změnit, postarat se o mě. Nemůžu říct, že nakonec ta má zahrada bude vypadat tak nebo tak… dávám mu to do rukou, ať si vše udělá, jak chce.
Komentáře
Okomentovat