bude líp, pravděpodobně ne hned
Nějaká z mých starých "básní" (asi bych své pojetí umění neměla ponižovat, ale přece jen nevím, jestli to má větší hodnotu než tu, že to nese kus mě) začíná:
Před veršem "Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil" (1. Petrova 4,8) je v Bibli verš "Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží."
Na to se snažím upínat. Dávat své starosti Bohu, i když mé srdce pláče. Jenomže pak se někdy dostaneme jako lidi do okamžiku, kdy už i přese všechnu snahu nevíme, co vlastně dělat dál. Najednou mi verš "všechnu svou starost vložte na něj" přijde mimo, protože i když to dělám, není mi líp.
Asi jde o to, že to neznamená, že bude líp. Ne nutně. Pravděpodobně rozhodně ne hned.
Ve své netrpělivosti bych si přála, aby se čas posunul mnohem rychleji o pár měsíců nebo let dopředu a já najednou viděla smysl ve věcech, které teď smysl nedávají. V takových situacích, u kterých si říkám, že jestli mě má tohle budovat, tak to přece mohlo jít i jednodušeji.
Snažím se asi Bohu naznačit, jaká cesta by byla nejlepší. Což nechci. Nebo jaká by byla nejsnazší. A někdy se rozhodnu, že půjdu po nejsnazší cestě, ale zároveň je to nejtěžší ze všech. i když věříte, že vážně děláte, co máte. Stalo se vám to někdy?
Že jste dělali věc, která podle vás byla dobrá, i když jste přitom nechali kus vašeho srdce, aby se odlomil jak kamení od skály.
Není mi dobře. Není mi špatně. Upínám naději k Hospodinu. Nebo se o to snažím? Hledám víru. Rozhodně mi nepřijde, že jako věřící člověk mám všechnu víru, kterou bych měla mít. Snažím se.
Vyvolává to ve mně stres a zmatek. Někdy. Jindy si prostě uvědomim, že sama sebe jen nutim. Ženu se za "úspěšným křesťanským životem". A víte co? Kašlu na to, tyhle formulky a návody jsou prostě jen cesty, jak si získat Boha. Ale já si a) Boha získat nepotřebuju a b) mi stejně přijde, že to jsou jen cesty, jak dát smysl věcem v našich životech.
A já myslím, že všechno nemusí dávat smysl. Prostě se vám někdy stane, že z obrazu na stěně se vyleje tolik vody, že to zaplaví celý pokoj a vy myslíte, že se utopíte.
Pojďme si prostě přiznat, že nějak to dopadne.
A že Bůh ví, co potřebujeme ještě dřív, než nás to vůbec napadne. To mě podle mě žene k té víře. Nebo k důvěře. Že všechno nějak dopadne.
Možná ne dneska. Ale jednou.
___
Nejdražší Ježíši,
pomáhej nám prosím, abychom tě mohli vidět takového, jaký jsi. Jako Otce, který se o nás stará a vidí naše bolesti. I když máme pocit, že tíha celého světa leží na nás, že už nezvládáme udělat ani krok.
Díky za tvoji lásku. Děkuji ti za to, že jsi se za mě obětoval, že jsi se obětoval za náš vztah. Abychom mohli jednou být spolu. I když jsi už tehdy věděl, co všechno totálně podělám.
Znáš každou mou myšlenku a proto tě prosím, prováděj mě životem. Posílej mě na cesty, na kterých mám být.
Pomáhej nám prosím nalézat tvůj pokoj, ať už se cítíme jakkoli.
Amen
Ty stavy uvnitř mý hlavy
Nebo je to taky kus textu od Xindla X, nevim no.
Je mi všelijak. Poslední týdny tak pluju na korábu jako Eustace v Plavbě jitřního poutníka. Jen nevím, v jaké fázi příběhu jsem. Jestli v té, kdy se bál, že se utopí v místnosti, která se zaplavila díky vodě z obrazu, nebo v tom strachu, kdy na lodi kopal kolem sebe. Nebo jestli už pluju v klidu. To asi ne.
Na to se snažím upínat. Dávat své starosti Bohu, i když mé srdce pláče. Jenomže pak se někdy dostaneme jako lidi do okamžiku, kdy už i přese všechnu snahu nevíme, co vlastně dělat dál. Najednou mi verš "všechnu svou starost vložte na něj" přijde mimo, protože i když to dělám, není mi líp.
Asi jde o to, že to neznamená, že bude líp. Ne nutně. Pravděpodobně rozhodně ne hned.
Ve své netrpělivosti bych si přála, aby se čas posunul mnohem rychleji o pár měsíců nebo let dopředu a já najednou viděla smysl ve věcech, které teď smysl nedávají. V takových situacích, u kterých si říkám, že jestli mě má tohle budovat, tak to přece mohlo jít i jednodušeji.
Snažím se asi Bohu naznačit, jaká cesta by byla nejlepší. Což nechci. Nebo jaká by byla nejsnazší. A někdy se rozhodnu, že půjdu po nejsnazší cestě, ale zároveň je to nejtěžší ze všech. i když věříte, že vážně děláte, co máte. Stalo se vám to někdy?
Že jste dělali věc, která podle vás byla dobrá, i když jste přitom nechali kus vašeho srdce, aby se odlomil jak kamení od skály.
Není mi dobře. Není mi špatně. Upínám naději k Hospodinu. Nebo se o to snažím? Hledám víru. Rozhodně mi nepřijde, že jako věřící člověk mám všechnu víru, kterou bych měla mít. Snažím se.
Vyvolává to ve mně stres a zmatek. Někdy. Jindy si prostě uvědomim, že sama sebe jen nutim. Ženu se za "úspěšným křesťanským životem". A víte co? Kašlu na to, tyhle formulky a návody jsou prostě jen cesty, jak si získat Boha. Ale já si a) Boha získat nepotřebuju a b) mi stejně přijde, že to jsou jen cesty, jak dát smysl věcem v našich životech.
A já myslím, že všechno nemusí dávat smysl. Prostě se vám někdy stane, že z obrazu na stěně se vyleje tolik vody, že to zaplaví celý pokoj a vy myslíte, že se utopíte.
Pojďme si prostě přiznat, že nějak to dopadne.
A že Bůh ví, co potřebujeme ještě dřív, než nás to vůbec napadne. To mě podle mě žene k té víře. Nebo k důvěře. Že všechno nějak dopadne.
Možná ne dneska. Ale jednou.
___
Nejdražší Ježíši,
pomáhej nám prosím, abychom tě mohli vidět takového, jaký jsi. Jako Otce, který se o nás stará a vidí naše bolesti. I když máme pocit, že tíha celého světa leží na nás, že už nezvládáme udělat ani krok.
Díky za tvoji lásku. Děkuji ti za to, že jsi se za mě obětoval, že jsi se obětoval za náš vztah. Abychom mohli jednou být spolu. I když jsi už tehdy věděl, co všechno totálně podělám.
Znáš každou mou myšlenku a proto tě prosím, prováděj mě životem. Posílej mě na cesty, na kterých mám být.
Pomáhej nám prosím nalézat tvůj pokoj, ať už se cítíme jakkoli.
Amen
Komentáře
Okomentovat